„K zajištění soustavné péče o plynulé zvyšování odborné úrovně SZP
se zřizuje s účinností od 1. července 1960 Středisko pro další vzdělávání
středních zdravotnických pracovníků (dále jen středisko) v Brně".

viz „Statut střediska pro další vzdělávání SZP", dokument z archivu ošetřovatelství
NCO NZO v Brně In: Věstník MZ, roč. 8, 1960, částka 14-15, s. 149-150.

Již v padesátých letech minulého století se začínaly ozývat hlasy požadující kontinuální vzdělávání a zvyšování úrovně vzdělávání všeobecných sester. Kvalifikační vzdělávání středně zdravotnických pracovníků bylo soustředěno na úroveň středních škol a neexistovala žádná návaznost dalšího vzdělávání. V té době bylo založeno pouze na individuálním přístupu k dalšímu studiu, omezenému mnohdy jen na čtení odborných článků ve Zdravotnických novinách či Zdravotnické pracovnici a na konferencích. Tato situace si vyžádala vznik instituce nabízející adekvátní možnosti všeobecným sestrám kontinuálně rozvíjet jejich vědomosti a dovednosti v souladu s rychlým rozvojem nejen oboru ošetřovatelství, ale i oborů lékařských.

1.1.1960 byla zahájena činnost Střediska pro další vzdělávání Středních zdravotnických pracovníků, Na tehdejší střední zdravotnické škole, na ulici Merhautově v Brně. Zde byly ustaveny 3 komise z nichž se později stávají katedry. Byly to: Komise pro zdravotní sestry se subkomisí pro dietní sestry Komise pro dětské sestry a porodní asistentky Komise pro technické obory

V červenci 1962 je v Praze založeno detašované pracoviště tzv. Metodicko-pedagogický kabinet

V roce 1963 na základě nového statutu vznikají 4 katedry

1. pro zdravotní sestry, dietní sestry a rehabilitační pracovníky
2. katedra pro dětské a ženské sestry
3. katedra pro technické obory (sanitáře, zdravotní laboranty, lékárenské laboranty a oční optiky)
4. katedra společenských věd

V tomto roce je také položen základ první spolupráce s terénem vydáním Pokynů pro zřizování odborných základen a používání dalších pracovišť ke skupinovému i individuálnímu výcviku posluchačů

1.1.1967 – vznikají katedry dětských sester, ženských sester, zdravotních laborantů a zubních laborantů, ústav má rovněž dva pomocné kabinety, a to péče o nemocné a detašovaný metodicko-pedagogický v Praze

1968 – v září se stěhuje Ústav pro další vzdělávání do nové budovy dostavěného internátu na Vinařskou ulici, slavnostní otevření se koná 4. 10. 1968, vzniká útvar organizátorek a celkový počet kateder je 14 a dva kabinety (katedry sester: zdravotních, dětských, ženských, dietních, dále rehab. pracovníků, asistentů hyg.služby, zdravotních laborantů, rentgen. laborantů, zubních labor., lekárenský labor., očních optiků, řízení ekonomiky zdravotnictví,, společenských věd, psychologie a pedagogiky

1978 – byl na základě závazného opatření MZ schválen organizační řád ústavu

1986 – ústav přejmenován na Institut pro další vzdělávání středních zdravotnických

14. 12. 1991 - je vydána zřizovací listina Institutu pro další vzdělávání zdravotnických pracovníků, jehož náplní je i vzdělávání jiných odborných pracovníků ve zdravotnictví, následné vzdělávání vysokoškolských zdravotnických pracovníků včetně lékařů

2003 – vznik Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně

Půjdete-li kolem Výstaviště ulicí Hlinky směrem k Pisárkám, nemůžete minout úzkou, jakoby ukrytou uličku Vinařskou. Na jejím konci, zabořena do pisárecké stráně stojí budova orientovaná napříč svahu. Je situovaná tak, aby byla pohledově patrná jak z nejbližšího okolí, tak i z řady dálkových pohledů, například od Výstaviště, Myslivny či Špilberku. Dnešní podobu Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů znají všichni zdravotničtí pracovníci, kteří se jezdí do Brna vzdělávat. Nejen pro ně, ale i široké veřejnosti pojďme přiblížit, jak to všechno začalo i jako připomínku toho, že několikrát přejmenovaná instituce oslaví příští rok vyznané jubileum svoji existence, a to 50 let

Poslání Ústavu pro vzdělávání středních zdravotnických pracovníků, který byl založen již v roce 1960 na Merhautově ulici, tehdy se jmenoval Středisko, si vyžádalo urychlené řešení nejpalčivějšího problému té doby. Tím byl nedostatek ubytovacích prostor pro pracovníky ve zdravotnictví účastnící se dalšího vzdělávání, které pro ně zajišťovali odborní pracovníci ústavu.

Vlastní projekt budovy „internátu" zpracovali ing. Arch. Vladimír Selzer a Miloš Holeček z brněnské pobočky Studijního, typizačního a vývojového ústavu pro výstavbu zdravotnických zařízení v Praze. Již tenkrát byl projekt zaměřen tak, aby vnitřní uspořádání budovy odpovídalo potřebám, k nimž bude sloužit (penzion, hotel). Volbě staveniště předcházela podrobná územní studie zástavby jižního svahu Jiráskovy čtvrti a vše bylo podrobně konzultováno s Útvarem hlavního architekta města Brna.

Proč je budova orientována napříč svahem? Vysvětluje to urbanistické řešení celého svahu, zastavěného celou řadou vilek a rodinných domků, které by stavba jakékoliv velké budovy narušila. Měla-li budova splnit účel, mít co největší možný počet pokojů, musela být jejich orientace ve směru východ – západ, tedy napříč vrstevnicím. Úvodní studie sice uvažovala o dvoupodlažním administrativně výukovém traktu, v jehož středu by se nacházela hala s plochou vyloženou před líc zdiva. Napříč tomuto traktu měl pak být postaven čtyřpodlažní ubytovací trakt. Tehdy však hlavní investor, ministerstvo zdravotnictví, rozhodl o realizaci jen ubytovacího traktu s halou a stravovacím traktem. Až někdy v budoucnu a podle finančních možností, uvažoval o postavení zbývající části administrativního traktu.

Každé podlaží počítalo s 29 pokoji s jedním či dvěma lůžky (cekem 250 lůžek v budově). Dva pokoje tvořili společnou buňku s předsíní a lodžií. V předsíních byly dvě skříně, dvě umyvadla a sprchový kout. Pokoje byly vybaveny lůžky, skříňkami na knihy a lůžkoviny, psacím stolkem a židlí.
Kromě pokojů byly každém patře ještě dvě studovny, kuchyňka, místnost na praní prádla a společná hala. Ve třetím nadzemním podlaží byla navíc ošetřovna a dva pokoje se čtyřmi lůžky, sloužící jako izolace.Volný čas mohli všichni trávit na střeše, kde kromě strojovny výtahu bylo sociální zařízení se sprchami, WC a sklad lehátek pro ty, kdo se budou chtít na střeše opalovat.

Další komfortní věcí, byla stavba bazénu o rozměrech 12x6 metrů. Ten bylo možné bez dalších úprav okamžitě používat. Ze vzpomínek pamětníků je patrno, že se mnohdy relaxačního plavání účastnili s frekventanty společně i pedagogové. Nádherný výhled na celý areál Výstaviště byl projektován z haly, která byla rovněž společenským centrem celého komplexu.

Celý ubytovací trakt, dlouhý téměř 90 metrů, a jehož náročnou statiku řešil ing. Vladimír Holič, je vynášen nad svažitý terén systémem otevřeného skeletu. Jeho přední část je nesena dvěma mohutnými podporami, které nesou železobetonový rošt, na němž celá budova spočívá. Šest metrů dlouhá konzola, tvořící čelo budovy je tím, co stavbu opticky vylehčuje a vtiskla ji výrazný architektonický prvek.

Tak jako projekt stavby, tak odpovědně byl zaměřen projekt ing. Oty Eislera na okolní zeleň. Budiž dnes ke cti stavebníkům, že zachovali všechny vzrostlé stromy (byť to ztěžovalo někdy práci). Stejně tak byly esteticky využity i některé z vytěžených kamenů, které sloužily k různým skalkovým úpravám.

Závěrem je nutné připomenout jméno stavbyvedoucího pana Maxe Matzkeho, který při stavbě využil a uplatnil své zkušenosti ze stavby hotelu Continental a jméno pana mistra Jana Otavy, který zde zúročil zkušenosti ze stavby brněnského hotelu International.

Atmosféru a význam poslání vzdělávací instituce, dnes Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů velmi dobře podtrhuje svým jedinečným a opravdu jediným externě vystaveným exponátem akademický sochař Z. Macháček. Jeho srdce a tepny, či chcete-li cévy byly poprvé instalovány v roce 1968. V loňském roce, z úcty k tradicím zajistilo opravu, nepříznivými vlivy rozbolavěného srdce.